22. 3. 2018

Obnova starých lidových obyčejů

Hromnice

Svátek Hromnic se podle kalendáře slaví 2. února. Od svátku Hromnic začíná zjevně ubývat noční tmy a zima začíná pozvolna ustupovat. Jde o svátek vítání boha Peruna, kdy paní zima, bohyně Morana, začíná ustupovat. Od Hromnic je možné nad krajem uslyšet hrom, projev boha Peruna. Jde o začátek letního období bouří a dešťů. Naši předci při tomto svátku chodili na vyvýšená místa, hory či kopce, co nejblíže nebesům, kde sídlí hromovládce Perun. Žádali jej o ochranu před zásahem blesku. Pro ochranu obydlí se Perunovi zapalovali svíčky Hromničky a zatínala se sekera do dubového špalku, nebo do země.

Zimní období je i v našem spolkovém kruhu obdobím hrátek a práce v terénu. Hrajeme si s myšlenkami, co si na sebe tento rok nového ušijeme. Když se ale rozhodneme pro nějakou činnost, většinou je spojená s obdobím vegetačního klidu dřevin a lučních porostů.

Krajinotvoření nám není cizí, proto se věnujeme obnově a údržbě hlavatých vrb a proutnic. Jsou to takové interhotely pro velkou skupinu živočišných druhů, které milují ztrouchnivělá zákoutí pozvolna tlejícího dřeva. Vysoká zvěř shazuje v tomto období konce zimy svoje paroží a my shazujeme hlavatým vrbám jejich koruny. Po většinou je potřeba ořezanou biomasu spálit, což znamená nahlásit pálení na https://paleni.izscr.cz/ a pokusit se v terénu chytnout dobrý směr větrů. Legrace může začít, ale my jsme se o tu legraci chtěli podělit i s Vámi.

Slovanská soudržnost nabízí k této příležitosti další lidový obyčej. Proč ho tedy nezažít společně v kruhu. Vždyť právě staří Slované, naši bohabojní předci, žili v úzkém souznění s matkou přírodou a veškerá jejich aktivita se podle přírodních sil řídila. Výdobytky moderní doby jim byly cizí, pochopitelně o nich neměli ani pojetí. To už tak na světě chodí.

A tak jsme se 10. února na Oboře sešli, pravda, týden po Hromnicích, ale jak jsme byli ujištěni, bohové pro to mají pochopení a Perunovi jsme tak oslavy o týden protáhli. Odvděčil se nám svěžím vánkem, díky kterému se snahy na úhlednou úpravu vlasové kštice staly prakticky neuskutečnitelné. Horký čaj ale všem přišel vhod. Rok uteče jako voda a pokusíme se Peruna přivolat znovu a doufejme i s Vámi.

Autor: Petr Vosátka a David Stojan
Fotografie: Tomáš Tesař


Vynášení Morany 

Kořeny lidové tradice vynášení Morany (nebo také Moreny, Smrtky či Smrtholky), znamení zimy a smrti, sahají hluboko do předkřesťanské éry, a první písemné zmínky o ní jsou z poloviny 14. století. Na mnohých místech v Čechách a na Moravě se tento zvyk zachoval do dnešních dnů. Z dostupných materiálů a kronik však nelze vyčíst, zda se Smrtholka vynášela i zde na Smiřicku, a ani nejstarší generace nepamatuje, že by se tento rituál zde někdy praktikoval.

Aby tento obyčej neupadl v zapomnění zejména pro tu nejmladší generaci, která lidové tradice zná jen z učebnic, televize a internetu, rozhodli se členové základní organizace Českého svazu ochránců přírody ve Smiřicích ve spolupráci s organizací Slovanský kruh probudit zájem veřejnosti a v sobotu 24. března uspořádali akci Vynášení Morany.

Na nádvoří smiřického zámku se sešlo na 200 diváků, místních i přespolních, a k velké radosti pořadatelů zde převažovali právě ti, kteří by se měli stát nositeli pradávných tradic našich předků, aby nevymřely – děti v doprovodu svých rodičů či prarodičů. Zvědavé tváře okukovaly slaměnou Smrtholku, na které si její tvůrci dali opravdu záležet – jen postava měla téměř tři metry, a s tyčí, na které byla upevněna, měřila více jak čtyři metry. Symbol zimy byl ustrojen do bílých šatů a ozdoben podle tradic skořápkami po vyfouknutých vajíčkách, šnečími ulitami, větvičkami a pestrobarevnými pentlemi.

Na úvod zahrála na dechové nástroje pětice žáků ze smiřické Základní umělecké školy, a na to byl přítomným představen zvyk a průběh celého rituálu vynášení Morany. Děti dostaly omalovánky, na kterých byl také text písní, které pak Moranu doprovázely po její cestě k řece. Bylo pamatováno i na dospělé – ti, kteří mohli, zavdali si domácí slivovice, aby se jim lépe zpívalo. Trojice silných mužských paží se pak chopila Morany a celý průvod se vydal z nádvoří cestou přes zámecký park k místu, kde Smržovský potok ústí do Labe, k lokalitě Na Plivátkách. 

Před tím, než byla Morana snesena na břeh, rozebrali si zájemci její pentle, kterými pak svázali větvičky kočiček, symbolu jara. Hořící Morana za bedlivého dozoru místního hasičského sboru skončila v Labi a podle tradic byla ještě ukamenována. Na závěr, po vylovení z vody, byla ještě pověšena na strom. A tak byla tedy ve Smiřicích zima poslána s Moranou zpět do podsvětí a s ní symbolicky i vše, co lidem škodí: nemoci, smrt a dlouhé tmavé noci.

Autorka: Ladislava Reichová